Nejdříve se mi nechtělo. Z pohledu mé mamky, který se
podobal pocitům „Nevím jestli je má dcera normální“, jsem dostala smíšené pocity
a nevěděla, jestli přihlášku podat. Ale nakonec jsem do sborovny šla a zájezd
do Osvětimi potvrdila.
Zdravím vás u dnešního článku, který bude plný smíšených
pocitů z nepříjemné návštěvy koncentračního tábor Osvětim (čti Osvěčim) a
příjemné návštěvy Krakowa (čti Krakúwa). A protože mám taťku, který by vám mohl
převyprávět průběh druhé světové války nazpaměť, jsem i já nejspíš zdědila tu
neskutečnou zvídavost o těchto několika letech krutých a nepříjemných dnů.
Naše cesta se nesla v duchu srandovních vyprávění našich
řidičů, Romana a Romana. Jeli jsme Student Agency autobusem, tudíž jsme si
lepší komfort nemohli přát. Po devíti hodinách cesty jsme konečně přijížděli na
místo, které mě na první pohled nepříjemně znechutilo. Polsko se mi nelíbí,
popravdě jsem chvílemi měla pocit, že se vyskytuji v Rusku. Ovšem památky
v centru Krakowa byly obdivuhodné, ale stále ne tak fantastické jako ve
Vídni.
O dni v Krakowě vám asi říkat moc nebudu, prošli jsme
pár míst, ubytovali se v krásném Hostelu a psychicky se připravovali na
druhý den. Nikdo jsme nevěděli, že nás bude čekat něco tak … nedokážu to
popsat.
Osvětim mě na první pohled, ač to zní nejspíš krutě,
zaujala. A docela se mi i líbily baráčky, které se nacházely uvnitř areálu. O
to horší byly vernisáže plné vzpomínek na židy a všechny, kteří museli tyto
krutné dny, měsíce i roky, trpět. Prosklená vitrína s dvěma tunami vlasů
mě přiměla svůj žaludek nutit, aby se nerozhoupal a nevyvrátil mou snídani ven.
A pak to vše přišlo. Vše jsem si začala uvědomovat. Číst o
těchto krušných dobách, sledovat filmy a dokumenty, učit se o všem ve škole…
Nic není tak reálné jako to vše vidět na vlastní oči. Chodit po cestách, po
kterých před cca 60 lety chodili lidé nuceně umírat. Do plynových komor.
Potom nastala ta chvíle přemýšlení, ignorace výkladu a pouhé
dumání nad vlastními pocity a myšlenkami. S knedlíkem v krku a suchem
na jazyku jsem procházela také pracovní tábor, zde jsem už úplně ztratila slov.
Víte, když navštívíte místo, kde dříve umírali STA TISÍCE
lidí, nezbývá vám nic jiného, než popřemýšlet nad sebe samým. A já se této
filozofující činnosti věnovala téměř celou cestu zpět domů. Závěrem byl snad
jen názor, že trápit se hladověním, anorexií a bulimií (které já zásadně
nenávidím), je hnusné a neférové vůči těm, kteří vážili 25 kilo. NEDOBROVOLNĚ.
Jela jsem do Osvětimi se dvěma velkými cíli. Nejen, že jsem
si chtěla urovnat myšlenky v hlavě a udělat si obrázek nad hladem „trpící“ (některou) mládež, ale také
vzdát úctu a respekt těm, kteří na tomtéž místě stáli. Nedobrovolně se smrtí v očích.
Žádné komentáře:
Okomentovat