5 kroků k cílevědomosti a sebevědomí!

Stokrát ve svém životě jsem si říkala, že pokud chci něčeho opravdu dosáhnout, musím si nejdříve uvědomit, jakým způsobem to dokážu a hlavně si určit priority. Uvědomit si, co je pro mě úplně nejdůležitější a čeho se chci v životě držet. Postupem času jsem ale zjistila, že bez zdravého sebevědomí a vnitřní síly to nejde. A tak jsem sama se sebou začala bojovat. Té opravdové vnitřní síly jsem dosáhla asi tak před rokem, kdy jsem makala na 120% a to jak ve škole, tak i se cvičením, blogem,... Občas se ale může stát, že se dostanete do takzvaného „deadlinu“ a vlastně si myslíte, že nemakáte dostatečně. Pak je potřeba naprosté relaxace, očisty a několikadenního detoxu. Můj detox se stal ročním a je na čase s ním nadobro skoncovat. A já ti dnes ukážu, jak jsem na to šla já.

1. Začni si vytvářet TO DO listy

To do listy ti pomohou se více orientovat ve svém vlastním čase, pořádku a organizaci. Protože ta je k dosažení správné schopnosti pracovat na plné obrátky téměř nejdůležitější. To do listy můžou vypadat v podobě tzv. „lepíků“, které si polepíš na notebook, PC, do diáře… To do listy existují také ve formě bločků, které se dají zakoupit v každém lepším papírnictví, nebo na internetu. Díky nim budeš mít správně zorganizované a seskupené veškeré povinnosti, které za daný den musíš stihnout. Když je splníš, stačí si je odškrtnout a tím samozřejmě vytvoříš vnitřní spokojenost sama se sebou.

2. Čti si motivační a inspirativní blogy

Mě naprosto pomohl blog www.terezainoslo.blogspot.com. Čtu jej od předposlední blogerky roku a každý Terezky článek mě naprosto nakopává. Dodá mi tucet energie a naději, že i já jednou budu dělat to, co mě baví a zároveň budu ve svém osobním životě naprosto spokojená. Pokud tedy nechceš dosáhnout té poslední fáze, kdy už nemáš síly a na konci toho dlouhého tunelu vidíš deadline, přečti si alespoň 3 motivační články, nakopne tě to.

3. Nedělej si hlavu se vším, co tě může demotivovat

Nechávat se denně obklopovat lidmi, kteří si neustále na něco stěžují, tě může neskutečně znechutit a dovést tvé myšlení do fáze, kdy i ty budeš přemýšlet obdobným způsobem. Nedopusť toho a vypouštěj takové řeči druhým uchem ven. A pokud se ti to zdá sobecké, uvědom si, že tito lidé by měli být shovívaví a neměli by z tebe dělat ustavičně psychologa, stejně jim většinu odkýváš. :-)

4. Buď ve škole aktivní

Zapojuj se do projektů a soutěží, které ponecháš náhodě a třeba je i vyhraješ. Díky projektům si u učitelů samozřejmě vytvoříš významné plus a tebe jejich chvála opět trochu zahřeje na srdíčku. I to dodá notnou dávku motivace a sebevědomí.

5. Mysli optimisticky na svou budoucnost

Představuj si, jaké to jednou bude, až dostuduješ, začneš hledat práci svých snů. Pokud nejsi kariérní typ, můžeš si představovat klid domova, nové zázemí, nový způsob života, který sis vždycky přál/a. Není to přeci jen krásné? Já se min. 2x denně z takových představ raduji a i když jsou pokaždé naprosto jiné, stále mají to stejné jádro – spokojený a poklidný život. I to mi dodá nepřeberné množství energie a motivace.

Pokud ti těchto pár rad pomohlo, budu moc ráda, když mi zanecháš komentář. A pokud i ty znáš nějaké rady na zvýšení sebevědomí, cílevědomosti nebo spokojenosti, budu moc ráda, když se o ně podělíš.

S láskou

                                                                                                   

#PrayforParis není důvod obávat se cestování!

Ležím v posteli. Zahajuji svoji tradiční rutinu a tou je jako první navštívení Instagramu (odteď se vám budu jevit jako naprostá instagramová fanatička, ale nebojte, tak horké to zase nebude). Prohlížím si fotky mých oblíbených youtuberek, mých přátel. Začínám si všímat neobvykle častého výskytu fotek s Paříží, jejími památkami a podivnými obrázky s Eiffelovou věží. Hashtag #Prayforparis mě přiměje navštívit internet… Pak už jsem jen v šoku, běhá mi mráz po zádech, zatajuji dech a doufám, že je to jen sen. Jenže opak je pravdou, ze dne na den jsem se přesvědčila o tom, že lidé zkrátka nemají žádné hranice a věřit všem na potkání vůbec není bezpečné. Od té doby se ze mě tak trochu stal introvert. Introvert, který bude věřit jen těm, kteří mu přirostli k srdci za sakra dlouhou dobu.

Můj pohled na celou situaci se mění po chvíli, kdy se mí přátelé na facebooku začali přeměňovat na modro-bílo-červenou. Začala jsem tlouct hlavou o stůl. Stokrát raději bych byla, kdyby se každý, kdo se k tomuto „sociálnímu kroku“ rozhodl, vyjádřil k dané situaci, napsal svůj názor, otevřel diskuzi, která by sice k ničemu nevedla, ale na druhou stranu by každý z nás mohl dodat to něco málo, které o této situaci ví. Pak by se totiž snížila nevědomost a stupidní polemizování nad věcmi, o kterých většina nemá Ahnung. Já jsem do poslední chvíle mlčela, ale to jen proto, že jsem o tom nevěděla „lautr“ nic. A proto jsem nevedla naprosto zaslepené názory a diskuze na mém Timeline, blogu nebo Instagramu. Spíš jsem si počkala na důsledky, které mohly nastat, a jeden z nich jsem bohužel očekávala. Lidé dostali strach cestovat, pozastavily se zájezdy do Paříže, nebudou se konat trhy ve Vídni… Je tohle všechno dobře?

Před nedávnem jsem narazila na docela zajímavý názor jedné cestovatelky, která otevřeně na svém profilu diskutovala o tom, zdali je na místě se po teroristickém útoku v Paříži bát cestovat. Její názor byl jasný a já se s ním naprosto ztotožňuji – „Dnes je nebezpečno naprosto všude, nevyberete si“.

Je samozřejmé, že odjet na místa, kde se přesně teroristické útoky staly, může vyvolat pocit paniky a strachu. Ale naprosto se uzamknout před všemi možnostmi a neodjet do cizí země kvůli strachu z těchto individuí? Myslíte, že by se vám nemohlo cokoliv podobného stát předtím? Před tím, než jste si změnili své profilové obrázky na facebooku, jak zběsilí začali psát #Prayforparis?

Bohužel vůči těmto postojům mám neskutečnou averzi, místo sezení u PC by si tito jedinci měli sednout a popřemýšlet o tom vzájemně, vyjádřit své názory. A věřte mi, že jsem si touto menší „After attack“ rutinou prošla. Zjistila jsem mnohé, překopala své pohledy na situaci a vytvořila si jasný cíl, a sice že cestovat se musí i přes veškeré situace, které nastanou. Vždycky tu byly, jsou a budou. A i když ne tak extrémní, stále na ulicích mohou číhat lidé podobných rozměrů. Sice na vás nemusí křičet „Allahu akbar“, odpálit se bombou (a věřte, že tohle mám už také za sebou…), ale stále jsou to nebezpeční lidé, kteří vás mohou jakýmkoliv způsobem ohrozit.

Rozhodně nechci, aby tento článek vyzněl tak, že nemám s pařížskými obyvateli a jinými oběťmi teroristického útoku žádné slitování. I já jsem truchlila, většina mých blízkých truchlila. Je to něco strašného, co by se v našich dějinách už nikdy nemělo opakovat. Ale moc dobře víme, že my tomu bohužel nezabráníme. V tomhle je důležité pouze #doufat a #věřit.

*Otevřená diskuze je vítaná. Budu ráda za jakýkoliv názor, ať už negativní nebo pozitivní. 

Na rozjezd trocha postěžování, aneb jsem zase zpět!

Je mi to tak strašně trapné, trapné omlouvat se za to, že aktivitu, kterou miluju a které si vážím ze všech nejvíc, jsem za poslední čtvrt rok zanedbávala tím nejvíc zhnusujícím se způsobem. Momentálně jsem ve fázi, kdy nemám absolutně žádný důvod být na sebe pyšná. Všechno se sype jako domeček z karet, a tím myslím hlavně věci, které mě nejvíce naplňovaly a držely mě při zemi.

Je to takový ten bod mrazu, kdy už nevíte, co sami se sebou. Nudou se kopete do zadku, projíždíte facebook, sjíždíte youtube kanály všech možných rozměrů, ale popadnout příležitost a udělat si důležité a zdlouhavé úkoly, napsat trochu smysluplný a inspirativní článek nebo se snad dokopat k tomu si vánočně vyzdobit pokoj nebo alespoň chvilku pomyslet na vánoce… Nic mě v tuhle chvíli prostě netáhne a já nevím proč. Pokud jste takový pocit bezmoci někdy zažili, budu moc ráda, když mi dáte vědět, jak jste se s tím poprali. Mě teď drží nad vodou jen přátelé, rodina a přítel. Samozřejmě to nejcennější co mám, ale znáte to, je potřeba se občas nějakým způsobem trochu rozptýlit.

Takže teď sedím ve vlaku, doufám, že mi těch nudných 50 minut cesty bude alespoň trochu k něčemu a já konečně dám svůj blog opět trochu do stavu aktivního a pořádně blogerského. Protože mi chybíte, vaše ohlasy, vaše komentáře (což jsou vlastně ohlasy… achjo, už mi vázne i slovní zásoba). Asi vám nedám čestné skautské, ale budu se snažit dát blogu buď trochu té šťávy, nebo naprosto nový směr, těžko říct, jakou cestou se po takové době dám.

Každopádně takový ten pocit „jedu na 120% i přes únavu a demotivaci“ mi chybí a já se těším, jestli se do něj ještě někdy dostanu. Protože nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem se na sebe podívala do zrcadla a byla na sebe pyšná, poprvé a možná i naposledy… Tak teď už jen zbývá se činit a věřit si, že taková fáze a menší „reinkarnace“ opět nastane. Zkrátka a jednoduše není nad to si poplácat po ramenou a radostně si povyskočit nad tím, co vše jsem dokázala a stihla.

Mám vás ráda a doufám, že tu zbylo těch mých pár „fanoušků“, kteří doufají, že až sem, na tohle pusté místo, přijdou, se tu objeví jeden buď trochu smysluplný, nebo naprosto chaotický článek, jako je tento. Mějte se krásně <3

Odhalení toho NEJ NEJ NEJ z podzimu! (Má podzimní TOP9)

Odpovědi na mou často kladenou otázku: „Jaké je tvé nejoblíbenější roční období?“ mě často zklamaly a téměř nikdy jsem se s nimi neztotožnila. Podzim je tím nej nej nej co nám rok může přinést (kromě kvalitních lyžovaček a vánočního cukroví). A proto mě otrávené odpovědi narážející na to, že podzim je hnusné a sychravé počasí, přiměly k tomu, abych vás přesvědčila, že i sychravo a mlhavo jde milovat.

 Dlouhé procházky přírodou

Pokud jste milovníci procházek stejně jako já a rádi pro sebe něco děláte, určitě na podzimu oceníte příjemné procházky přírodou. Studený vzduch, který vám vždy maličko „oštípe“ tváře je jedním z krásných darů od pana „Podzimu“. A pokud máte po boku přátele, rodinu či přítele, kteří vaše nadšení z procházek sdílí, pak máte vyhráno.

Po dlouhé procházce teplý čaj

Říjen a listopad nám už mnoho teplých dnů nenabízí a i přes to, že nesvítí sluníčko a není nad nulou, není důvod k tomu někam nevyrazit. Stačí se jen zabalit do oblíbené šály, pořídit si teplou čepici a díky svému (sice ne tolik elegantnímu) outfitu se mrazu nemusíte brát. A když náhodou tváře od zimy oštípané budou, teplý čaj je tou nejlepší záchranou. (Napište mi do komentářů, kdo stejně jako já miluje horké jablko s hřebíčkem a skořicí, mňam mňam).

Natěšenost na vánoce, lyžování,…

Jaké roční období je nejblíže k nejkrásnějším chvilkám z celého roku? Kdy jindy než na vánoce se můžete cpát cukrovím, aniž byste měli výčitky svědomí a kdy jindy než na horách můžete své přátele ohodit sněhem a padat ze sedačkové lanovky? Vždyť tyhle momenty a chvilky jsou ty nejkrásnější a těšit se na něco takového je přece k nezaplacení!

Brzké stmívání

Pokud v tom nevidíte výhodu podzimu, nic se neděje. Stejně jako vy v tom i já vidím spíše nevýhody, a sice že za tmy jedu do školy a za tmy se z ní i vrátím. Ale i přesto není nad to si v pět hodin večer zapálit vonné svíčky, které přeci jen za světla nemají tu správnou atmosféru. Tak alespoň k něčemu nám ten kratší den je. (Což mi připomíná, že i ta delší noc není tak úplně k zahození).

Potřeba o sebe více pečovat

Vařící koupele po mrazivém dnu, vonné olejíčky, vanilkové, čokoládové, perníčkové, skořicové a švestkové krémy (pro ten si do Manufaktury také musím zaběhnout) jsou jasným důvodem, proč se mazat o sto šest! Možná teď z mého tvrzení vyplývá, že se mažu kvůli těm vůním, nikoliv kvůli suché pokožce, ale nevím jak vy, ale já zkrátka v zimě suchou pokožku nemám a oproti létu je hebká jako dětská prdélka. Ta větší dávka hydratace na podzim je zkrátka důsledkem toho nepřeberného množství lákavých (i když trochu chemických) vůní.

Více času na vše

Od září do března jsem oficiálně lenoch, takže nějaké dlouhé běžecké trasy a půlhodinky posilování 3x týdně jsou tabu. Já se nyní vyžívám v možnostech většího odpočinku, i když v úterý hraju dvě hodiny volejbal, ve čtvrtek mám hodinu jogy a v neděli hodinu a půl umírám při kruhovém tréninku. Stále je tu většina dnů, kdy mám více času pro sebe a díky tomu podzim miluji. Protože já si zkrátka v létě při obrovských vedrech ke knížce nelehnu! Pokud mi ale v pokoji hoří svíčka s vůní skořice a běží topení na plné obrátky, už mi to takový problém nedělá.

Chození po kavárnách

Protože kam jinam se usadit, než do vyhřáté a voňavé kavárny, když už je fakt mrazivá nouze a vám se zkrátka dál jít nechce?

Tmavší líčení

Fialové, hnědé a bronzové kouřovky mým očím lichotí a já se v takových líčeních vyžívám. Nevadí mi ani trochu větší vrstva nějakého „bíbíčka“, které mi díky mnohem menším teplotám nestéká z pleti a já se tak můžu těšit z TÉMĚŘ dokonale vypadající pleti celý den. (i když můj momentální aknózní stav bych nejraději vůbec nekomentovala).

Málo narozenin = více peněz na vánoce

Haha, tento poslední bod prosím berte s obrovskou nadsázkou a rozhodně se v něm každý nenajde! Já mám většinu svých přátel narozených na přelomu března-dubna nebo v červnu. Proto říjen-listopad jsou pro mě spořivé měsíce, kdy si můžu uškudlit trochu peněz na vánoční dárky. Zato září, tedy počáteční měsíc podzimu, bych raději vůbec nekomentovala. Na ten je totiž potřeba šetřit už od ledna. :-)

Doufám, že jste se v některých bodech našli a pokud ano, určitě mi to napište do komentářů, budu ráda!

England experience [špinavý Londýn, neslané jídlo a kapky slz u neskutečného výhledu]

Cestování pro mě nikdy nebylo to pravé ořechové. Neměla jsem tolik možností poznávat nové kultury, ale od té doby, co jsem začala chodit na střední školu, více cestuji, a proto cítím potřebu znát více a více nových míst. A jedno z míst, které jsem si vždycky přála vidět, byla Anglie. Díky příležitosti, která se naší škole a nám studentům naskytla, jsem se dostala na místo, kde jsem za opravdu pár dní, poznala tolik nového! Tak se tímto mini cestovním deníčkem nechte unést, stejně jako já TÉMĚŘ celou Anglií.

Místo, díky kterému mě Anglie zpočátku přestala bavit

Od Londýna, který jsme navštívili první den po příjezdu do Anglie, jsem očekávala mnohé, ale pouze v tom pozitivním směru. Ale nikdy by mě nenapadlo, jak neskutečně zklamaná z něj budu. Pamatuji si na ten den, kdy jsme vjeli do Vídně a kolem nás se tyčilo nepřeberné množství mrakodrapů, krásných parků a aktivních lidí, kteří svými běžeckými schopnosti podupali nepřeberné množství chodníků a cest. Od Londýna jsem očekávala to samé, ne-li lepší. Ale…

Londýn nás uvítal špinavými ulicemi, poházenými odpadky, bezdomovci vláčící se po ulicích a po pár kilometrech i ohraným London Eye. U Londýna budu asi hodně kritická, ale mě zkrátka jeho památky absolutně ničím nezaujaly. Big Ben, který jsem viděla stokrát na mnoha fotografiích, jsem letmo vyfotila a pokračovala dál bez povšimnutí. Zkrátka a jednoduše, čím více je cokoliv zmiňované a focené, tím méně to mě jako turistu baví. A proto mě ani předražené London Eye za 17 liber, ani Buckingham Palace a Tower Bridge neoslovily.

Místo, které mi vyrazilo dech

Po dvou dnech v Londýně jsme se přesunuli do Plymouth, což je městečko západně od Londýna, kam jsme jeli asi 6 hodin (normálně se tam prý jezdí 3-4 hodiny). Díky němu jsem si začala uvědomovat, že soudit zemi na první pohled je vždy na škodu. Plymouth (jehož jméno doteď neumíme vyslovit, takže říkáme něco jako „Plymouthjfdhjkds“), je NÁDHERNÉ město s velkým en. To, co nám toto město ukázalo, žádné jiné nedokázalo (kromě jednoho místa, o kterém vám povím za malou chvíli). Hned druhý den jsme se šli podívat k majáku s obrovským výhledem na moře, které mě se moc často nepoštěstí vidět. Proto jsem z takového „view“ byla ohromená a asi čtvrt hodiny přemýšlela o životě, zatímco jsem se kochala racky a hledala té nekonečné vody konec. Vše v tomto městě bylo ideální!

Jídla, díky kterým jsem chtěla domů

Jídlo bylo jedním z důvodů, proč se mi chtělo zpátky do Čech. Těmi ostatními důvody byla ta ohromná dálka, kterou jsem mezi mnou, rodinou, přáteli a přítelem měla. Čím dále jsem byla, tím více jsem přestávala mít pocit bezpečí a zkrátka jsem chtěla zpět. Studovat bych zde tedy rozhodně nemohla, jsem hold malý poseroutka. :-) Zpět k jídlu, které bylo minimálně solené. A i když jsem si mohla kdykoliv přisolit, zkrátka a jednoduše mi to nešmakovalo. A věřte mi, že já vůbec nejsem náročná a vybíravá, nikdy jsem na jídlo neřekla fuj a nebojím se zkoušet nové věci. Avšak něco jako „guláš“ zapečený v listovém těstě, Fish and chips (na které jsem se nejvíce těšila) nebo brambora s fazolemi a kuřecím masem (to jediné mi asi jelo), mi zkrátka na chuť nepřišlo. A tak jediné, co mě jakž takž utěšilo, byla ranní snídaně s toustem, arašídovým máslem a čajem s mlíkem. A dokonce ani cream tea (viz obrázek) mě prostě nenadchlo. :-(

Další nezapomenutelná místa, kam bych chtěla vzít všechny, kteří tu příležitost doteď neměli

Představte si, že se procházíte po útesech, pod vámi je několik desítek metrů sráz a širé moře. A vy si sednete na okraj toho všeho a opět přemýšlíte, jak zrovna vy jste mohli mít to štěstí tuhle nádheru vidět. Když se projdete dál, dalším darem přírody pro vás může být menší vodopád, který je nenápadně schovaný a vy musíte ujít sakra dlouhou cestu, abyste se k němu dostali. To všechno nám dal Tintagel castle, který je 3 hodiny od města Plymouth. Jedná se o zříceninu, kolem které je nespočet přírodních živlů, které vám utkví v paměti. To mě zkrátka dostalo!

Co mi Anglie dala?

- neskutečně obrovské zkušenosti s angličtinou. Navštívit univerzitu v Plymouth a mít denně dopolední výuku je něco, co vám dodá mnoho nového. A já za to našemu štědrému ministerstvu školství děkuju.

- naučila mě nesoudit všechny zajímavé image lidí, které na sobě dokáží vymyslet. Protože modrých hlav a dalších krás na studentech je v Anglii opravdu mnoho. A tak, jako se za nimi otáčíme v ČR, jsme se v Anglii ani jednou neotočili. Tak proč takovou tradici nezavést i u nás?

- Anglie mě naučila věřit. Dala mi naději, že jednou se po tom světě přeci jen více podívám a poznám to, co je pro mě doposud neznámé.

- zjistila jsem, jak úžasný kolektiv lidí ve třídě mám. Sice nás jelo jen šest, ale já za tento týden, díky kterému jsem nás šest mohla více poznat, moc děkuju.

- NEMRAČIT SE! Anglie mi dala miliony energie, kterou jsem sice hned následující týden ve škole ztratila, ale i přes to všechno se stále snažím rozdávat ten zbyteček pozitivní energie, který v sobě mám. Třeba těm, kteří jej nemají kde načerpat.

- Poznala jsem, že vyčnívat z davu a neustále konverzovat není to pravé ořechové. Protože ne každý tento charakter lidí má rád a ne každý jej ocení. Tak snad to s tou upovídaností trochu omezím a dám prostor i ostatním. Je to chyba, kterou na sobě trochu nerada přiznávám, ale zkrátka a jednoduše je na čase trochu ubrat.

- Poslední dar, který jsem od Anglie a tohoto zájezdu dostala, je nebát se a vážit si lidí, které mám. Tak, jako mi chyběli všichni v ČR, mi nikdy nikdo nechyběl. A proto milujte svou rodinu, přátele a svou drahou polovičku, jsou to ty nejdůležitější bytosti, o které se VŽDYCKY budete moci opřít.

Krásný zbytek dne <3

Splním si svůj sen: Jedu do Anglie!

Stávají se situace, o kterých sníte, ale nikdy by vás nenapadlo, že byste mohli být takových situací součástí. A zároveň si občas říkáte, že všechna ta obrovská snaha, kterou např. ve škole vynaložíte, by mohla být naprosto k ničemu. Ale pak se zkrátka naskytne příležitost, která vám všechnu sílu, která vám dochází, opět naloží a vy dostanete novou dávku těch správných endorfinu, které vás posunou dál.

Abych byla konkrétnější, začala jsem věřit ve štěstí a konečně mi bylo umožněno si splnit jeden z mých obrovských snů – podívat se do Anglie. Neptejte se, díky čemu a jak se mi to mohlo povést, ale zkrátka jsem za určitou snahu a pár zasloužilých známek ve škole dostala takovou odměnu. A já si té odměny nesmírně vážím!

Do Anglie jedu poprvé a mnohé od toho očekávám. Zároveň se i trochu bojím, protože budu v rodině s rodilými mluvčími a všechno to pro mě bude nové. Naštěstí budu mít po boku mé drahé spolužačky, které mi doufám budou pomáhat. I když ony většinou sázejí na mě, protože ví, že mi konverzace s cizími lidmi nedělá problém. Tak uvidíme, jaké to bude s člověkem, který jinak, než anglicky, neumí. J

A co vlastně od Anglie očekávám?

Věřím tomu, že až přijedu, bude mi problém mluvit opět česky. Náš plán bavit se s holkami mezi sebou jen anglicky, vypadá dost reálně, takže je dost možné, že nepromluvím za týden ani slovo česky. Dělám si srandu, čeština by mi rozhodně chyběla, ale challenge by to byla zajímavá, co myslíte?

Budu se snažit vyhledat co nejvíce neobvyklých a zajímavých objektů k focení, protože focení Big Benu a London Eye mi přijde ohrané. Snad se mi naskytnou mnohem méně známá místa, kterými bych tento celý zájezd obzvláštnila.

Doufám, že poznám zapadlé kavárny!!! Protože kafe prostě miluji i přes to, že mi je 17 a na vysedávání po kavárnách mám ještě pár let času. I tak si ale neodpustím to ticho, klid a výbornou kávu!

Byla bych nesmírně ráda, kdybyste mi do komentářů dali pár rad a tipů, kam v Londýně zavítat, jaká místa stojí za hřích a popř. mi doporučili právě ty nějaké „zapadlé“ kavárny, tudíž žádný Starbucks prosím. :-P

Mějte se krásně, Vaše Miška

3 přístupy k věcem, které mě drží nad vodou!

Budu počítat dobu, kdy naposledy se mi stalo, že bych se vám hned první školní den neozvala. Neřekla vám své dojmy, pocity a zkaženou náladu z toho všeho. Možná jsem se tentokrát neozvala z toho důvodu, že jsem byla nadšená a do školy se vážně těšila! Ano, asi jako jediná ze třídy, školy, světa,... A prosím nemyslete si, že jsem šprtka, protože ani ty se do školy těšit nemusí.

Za ty tři týdny od posledního postu jsem změnila přístup k mnoha věcem. Utřídila jsem si myšlenky a uvědomila si, že mám kolem sebe ten nejskvělejší kolektiv. Má třída je perfektní a kontakt s mými přáteli se snažím užívat plnými doušky. Cítím se zkrátka skvěle!

Přečtené 2 Ekonomy

Splnila jsem si jeden z mých mnoha cílů, které jsou občas až moc vysoké a já si říkám, jestli jsem při psaní takového seznamu nebyla myšlenkami v jiné dimenzi. Každopádně tento cíl, který mi mnoho přinese a mnohé dá, je jeden z nejlepších, jakých jsem dosáhla. Začala jsem si kupovat týdeník Ekonom, který je plný ekonomický aktualit. Mnohé jsem se dozvěděla a musím říct, že se cítím o něco moudřejší i přesto, že je pro mě ekonomika stále velkou neznámou. A i když znám nepřeberné množství pojmů, stále vím, že jich je xkrát více a já se budu mít co učit. Ale popravdě? Těším se na to.

Neohlížím se na minulost, žiju budoucností

Žít budoucností občas není až tak moudré, pokud má člověk přespříliš zidealizované představy. Já jsem "bohužel" jeden veliký snílek, který získá dávku dobré nálady díky optimistickým myšlenkám na to, co by jednou mohlo být. Představuji si, jak budu studovat ekonomickou školu, chodit v košilých a sáčkách, ležet v učebnicích ekonomiky a po večerech hrát NHL a FIFU s mým drahým. Idylka krásná, jen se k ní propracovat...

Nabíjím se energií mých přátel

Mé spolužačky jsou mojí největší energií, kterou přes celý den můžu dostat. Škola nás sice občas psychicky vydeptá stejně jako představa, že se budeme muset učit dalších "několikcet" stránek ekonomiky, ale nic nás nezastaví před tím, abychom si o přestávce na chvíli sedly a promluvily o věcech, které jsou zkrátka obyčejné. Ovšem nejvíce mě nabíjí to, že je mohu obdarovat troškou mé pozitivní energie. Protože jí mám nespočet, právě z mé rozhodně skvělé budoucnosti a znalostí ekonomiky. Jak krásný vzorec a řetězec. :-)

 Splnil se mi malý sen :-) (DYMYTRY: Den v Budvaru)

Vyhledávejte ve svých dnech ty nejobyčejnější věci, které vás časem budou nejvíce naplňovat. Děkujte za ně a pevně doufejte, že se jich co nejdéle budete držet. Protože já právě takovými věcmi žiju a věřím, že mi mnoho do života přinesou!

OOTD: 25 letá business woman řádí v ulicích

Stalo se vám někdy, že by si o vás v 17 letech kdokoliv myslel, že je vám 25? Nebo že jste dokonce prodavačka hodinek či nějaká business woman, která se topí v penězích? Mě za poslední týden ano, dokonce všechny případy a to ve chvíli, kdy jsem měla na sobě tento outfit. Přiznávám, ty poslední dva příklady zmínila má super dokonalá kamarádka fotografka, která má dnešní fotky, které uvidíte níže, na starost. Takže pro ni jsem v restauraci byla jako super prodavačka, která se živí businessem a má na to zaplatit celou večeři včetně jejího "super-nechutně-chutnajícího" sushi. :-)

Tak ale teď vážně, tento outfit bych mohla nosit nonstop, jen kdyby mi kalhoty nebyly v pase tak veliké i přes to, že přes lýtka je mám upnuté a košile se mi každým krokem nevyhrnovala o pár milimetrů nahoru. Celý tento outfit jsem zakoupila v H&M, které jsem do poslední chvíle kvůli jeho předraženým kouskům nemusela. Ale od té doby, co se snažím vyhledávat formálnější oblečení vzhledem k tomu, že se v něm zkrátka cítím dobře, je mi H&M nejbližší (ano, dokonce více než ulítlí Cropp Town).

Takže když nyní přijdu do obchodu, třeba s mojí mamkou, oznámím jí, že jdu hledat pouze ekonomické oblečení (chápejte jako oblečení vhodné pro ženu, která pracuje v kanceláři i přes to, že jsem "slečna", která bude dalších x let sedět v lavici). Mamka si ze mě často utahuje, ale má přání chápe, a dokonce mi je schvaluje. Možná že takové oblečení lichotí mému příteli, i on je trochu elegán. :-) Tak a teď už se kochejte tím, jak nádherně Majda, má dokonalá fotografka a kamarádka, fotí.

Košile: H&M

Kalhoty: H&M

Balerínky: Deichmann

Řetízek: ???

Kabelka: F&F

Korále: Takko

Mějte krásný a usměvavý zbytek prázdnin :-)