Snílek Debílek píše wishlist [zrcadlovka, Kettlebell,...]

A je to tady! Vlastně si ani nevzpomínám, kdy naposledy tu byl nějaký aktuální wishlist. A jelikož jsem snílek debílek, který téměř pořád po něčem dychtí, je potřeba vše dát na jednu hromadu. Tentokrát budu náročná snad jen s jednou položkou, kterou si chci splnit do konce tohoto roku, hlavně kvůli vám. A o jakou se vlastně jedná?

1.      Digitální zrcadlovka Canon EOS 600D

Finančně neskutečně náročná zrcadlovka je mým naprosto největším přáním na tento rok. Nejen kvůli kvalitě videí, ale také i kvůli fotografiím, kterým chci dát na mém blogu šmrnc. Původně jsem přemýšlela pouze o kameře, takto bych alespoň zabila dvě mouchy jednou ranou. Co si myslíte o natáčení videí na zrcadlovku? A má cenu si ji kupovat, pokud pravidelně a „profesionálně“ nefotím? (Není to můj koníček?)

ZDROJ

2.       Multifunkční paletka SLEEK

Po téhle nádheře pokukuji téměř přes rok a téměř před rokem jsem ji ve svém wishlistu zmiňovala. Není to nějaká náročná investice, každopádně v současné situaci, kdy šetřím na lyžařský kurz, si o této nádheře nechávám zdát. J

ZDROJ

3.       Štětec na konturování PLH

Vlastně mě přestalo bavit si konturovat tváře a zároveň nanášet pudr jedním a tím samým štětcem. Tak proč trochu neinvestovat a neudělat si radost tímto krásným bílým andílkem a zároveň podpořit Peti skvělé štětce?

ZDROJ

4.       Korektor – Maybelline

Vlastně mě k tomuto zázraku přivedla má oblíbená youtuberka Meghan Rienks, která jej používala téměř v každém svém tutorialu. A protože je tento korektor k sehnání v Rakousku, nejspíš si pro něj v co možná nejbližší době doběhnu.

ZDROJ

5.       Kettlebell činka 5kg

Pro některé cviky je kettlebellka mnohem praktičtější, než klasická činka. Navíc na sobě pociťuji, že je pro mě 3kg činka nedostačující, jednoduchá. Koupím si ji po konzultaci s ortopedkou.

ZDROJ

6.       Sportovní kapsa na telefon

Protože co může být lepší, než nedržet mobil při běhu v ruce?

ZDROJ

7.       Zdravá záda…

… protože mě v poslední době netrápí nic jako má bezedná bedra.

Pak tedy zůstává otázka, zdali jsem tak moc náročná, jak jsem si původně myslela? Nepřijde mi to zas tak hrozné, co myslíte? J

Jak jsme "týrali" naší malou kočičku!

Mám ráda dny, kdy se dějí nové věci. Kdy přicházím na chuť novým zkušenostem a zjišťuji, co je lepší změnit, aby to vedlo k těm nejlepším výsledkům. Tím nejskvělejším příkladem je naše kočka Skajtý. Je to naše malé mazlící kotě, které se vždy po kratším mazlení změní v agresivní tygřici.

Vlastně to začalo zoufalou zprávou od mého přítele, která jako vždy obsahovala několik rozzuřených vět o tom, jak náš miláček převrhl bidýlko, převrhl misku s pitím, poškrábal kožené barové židle… A já se jako vždy pousmála nad konečnou větou: „Ta kočka půjde z baráku“. Vím, že můj přítel je naprostá „cíťa“ a dnes by Skajtý nevyhodil ven.

Druhý den jsem přečetla snad stovky diskuzí „kočkofilů“ a nedozvěděla se nic o agresivních bestiích, které se tváří jako to nejroztomilejší stvoření na světě. Proto jsem zvolila trochu jinou taktiku. Slunečný den mi napověděl, že by bylo fajn oprášit zakoupené vodítko na toho našeho ďáblíčka a vzít jej do víru ulic.

Nevím, zdali jste někdy viděli kočku takzvaně sáňkovat. Vypadá to velmi komicky, pokud při tom sáňkování neroztírá svá hnědá nadělení po zemi. Tentokrát nám sáňkovala po schodech dolů, připnutá na vodítku se zoufalým a vyčítavým pohledem.

Nakonec jsme ji ven vytáhli (a to doslova). Pár minut se náš chlupatý a chundelatý miláček odvážel k činům, vlastně jí trvalo přibližně 5 minut, než udělala kroky sama od sebe. Do té doby jsme ji snaživě (ale jemně) tahali za vodítko. Přítel měl slzičky na krajíčku, litoval své malé oběti, já ale věděla, co dělám.

Zkusila jsem na ni klasické „čičiči“ a tu chvíli se ke mně náš malý chundeláček rozběhl a začal zkoumat všemožné pachy. Poprvé uviděla strom, do kterého se zamotala, také se proběhla po kamenitém chodníčku a obhlídla pár barevných paneláků. Jenže čím více se kolem ní motalo lidí, tím méně chtěla své odpoledne trávit venku. A tak jsme ji přinesli domů, kde naše malá Skajtýnka mňoukala zoufalstvím. Byla plná dojmů a nejspíš potřebovala psychickou podporu, a tak jsme s ní ještě chvíli pobyli.

Zkuste hádat, čeho jsem tím docílila? Naše malá Skajtýnka od té doby nevyhrnula ani jednu granulku z misky, nerozlila ani kapičku vody a nevytasila své drápky. Tomu se prosím říká úspěch a dobrá taktika!

P.S. – nebojte se, naši kočičku jsme opravdu netýrali. Jen jsme ji chtěli naučit chodit venku, navíc jsme doufali, že by se mohla najíst trochou trávy, čímž by se pročistila. Budeme doufat, že k tomu všemu příště dojde. J

Jak začalo kvést mé hokejové srdce !

Začalo to tím, že jsem se seznámila s Marťou. A už v té době jsem věděla, že mě dostane naprosto do všeho. Prvními důkazy byl start s Dymytry, návrat k Iron Maiden, zaposlouchání se do Avenged Sevenfold. Pokračovalo to koncerty, na které druhý den navazoval právě hokej.

Pamatuji si, když má ségra jezdila na hokej stejně jako já dnes, možná ještě častěji. Jednou mě vzala s sebou, ale v té době jsem neměla absolutně žádnou představu o tom, co to ti chlapi na ledu dělají. Ještě horší bylo, že jsem se vlastně ani nedokázala vyznat v tom, kdo hraje za dřívější Mountfield.

Dnes jezdím na hokej s radostí a hrdostí. Budějovický Motor je momentálně mou obrovskou zálibou, která se samozřejmě propojuje i s navazováním dalších nových přátelství. Mé začínající hokejové srdce se nejraději projevuje v kotli, kde po Marti boku vykřikuji všechny pokřiky, které byly vymyšleny v době, kdy jsem ještě odpoledne a večery trávila u počítače, zatímco támhle někde v Budvar aréně se zápasilo.

Hokejový pochod 

Celý hokej je pro mě prozatím jen malou zástavkou pro zábavu, a i když dnes právě Motor prohrál, nerve mi to srdce. Ani mě to nerozčiluje (možná jen trochu). Snažím se být na zápasech klidná, nenadávat na rozhodčí, nenadávat na druhý tým. Protože proč se rozčilovat nad takovými maličkostmi. J

Sice prozatím nepodporuji fanklub tím, že si kupuji dresy, šály nebo časopisy, ale věřím, že jednou to vše přijde. Že budu jezdit na zápasy zahalená v dresu mého oblíbeného hráče a budu znát všechny bojovníky, kteří na ledě předvádějí něco úžasného.

A co vy? Také máte svůj oblíbený hokejový klub?

❤ Můj úspěšný den ve fotkách ❤ [Jak jsem uběhla 7 km, naučila se 20 stran ekonomiky,...]

Dnešek bych nazvala jedním z mých nejpovedenějších a nejpokrokovějších dnů v poslední době. Když si totiž dávám různé cíle, málokdy je splním. A proto jsem si řekla, že dnešek, tedy první den jarních prázdnin, nechám osudu a uvidím, jak s ním naložím.

Večer jsem si nastavila budík na půl devátou, to kvůli tomu, abych po zbytek dneška nechodila s přeleženými zády a namoženou rukou. Většinou se tak totiž vzbudím, když spím déle jak deset hodin. Snídani jsem zvolila klasickou, nijak jsem se nečinila. Nasypala jsem mé oblíbené müsli do misky spolu s mlékem, připravila si do skleničky pomerančový džus na lepší trávení a usadila se k youtube. Tomu jsem ale z větší části nevěnovala pozornost. Spíš jsem koukala do neznáma a přemýšlela, jak s mým volným časem dnes naložím.

Dlouho jsem u počítače neotálela a vrhla se na točení. Využila jsem volného místa v obýváku a tím objevila nové a hezké místo na natáčení. A tak se zrodil můj první dnešní úspěch. Natočila jsem rovnou dvě videa s co nejpříjemnějším hláskem a ta pak vehementně upravila.

Po náročné hodině a půl úprav jsem ze sebe sundala svůj oblíbený svetr, natáhla pohodlné legíny a volné triko a usadila se do pohodlného gauče spolu s čajem a ekonomikou. A tak jsem se za hodinu naučila 12 stránek. Tím se zrodil další úspěch.

Poplácala jsem se po rameni a za odměnu si dala k obědu vydatnou rajskou a penne. Za to jsem si v duchu dala facku a řekla si, že většinu shodím při následném běhu. Ten jsem odsunula na druhou hodinu, bála jsem se totiž, že by můj oběd skončil s rozhoupaným žaludkem z běhu někde na lesní cestičce.

Dvě hodiny oddychu po obědě jsem proto věnovala úklidu, který jsem celý neúspěšný včerejšek odkládala a tím jsem si zasloužila další milé pohlazení za úspěch. Setřela jsem kruhy od hrnečků na mém stole, vysála všechny mé vypadané vlasy a umyla talíř od mé rajské. Jsem to ale hodná dcera.

A pak jsem vyběhla, zapnula Ipod, nasadila sluchátka a zaposlouchala se do čerstvě staženého alba Coldplay, které jsem si za posledních 24 hodin naplno zamilovala. A tak jsem uběhla 7,5km. Šťastná, zpocená, vysportovanější, se shozenou rajskou…

Následovala dlouhá procházka s mojí kamarádkou, kterou jsem věky věkům dlouho neviděla. Miluji navazování kontaktů se starými přáteli (zní to, jako kdyby mi bylo 60). To vše jsme završily v naší oblíbené restauraci na vynikajícím sushi a broskvovém čaji. Nádherné odpoledne.

Celý den byl naprosto výborný, rychle utekl a já si jej užila. Teď už si jen lehnout do horké vany, vymazat alespoň na chvíli mé ekonomické myšlení a položit se do hlubin mé zmatené mysli.

 Krásný večer. <3

Jak jsem lyžovala po 2 letech a TIPY, jak překonat samu sebe!

Lyžování po svazích bylo vždycky mé i přes to, že jsem si ze začátku myslela pravý opak. Avšak mě strejda k tomuto zájmu navigoval a naučil takovým způsobem, že jej dnes sama vyhledávám. A to s obrovskou chutí a radostí.

Pamatuji si na své první chvíle, kdy jsem měla sjet kopec, dnes už lehce dosažitelný. Dříve to pro mě byla nepředstavitelná nejen dálka, ale také strmá a hrůzostrašná trasa, kterou jsem odmítala sjet. Přemlouvání mého strejdy, vlastně tak trochu přísnější donucení, mě přimělo se rozjet. A v tu chvíli jsem poznala, že je lyžování moje.

Od té doby jsem jezdila na nejrůznějších svazích. Na bláznivém Hinterstoderu, na nejklasičtějším Karlstiftu, ale i na nudném Ještědu a Lipně, které mi ale připomnělo, jak se to vlastně má dělat. Všechny tyto trasy mě naprosto uvolnily a daly mi prostor se cítit svobodná. Sjížděla jsem proto sjezdovky někdy i „šusem“ a při těchto jízdách řvala: „Maminkooo!“ Byla jsem šťastná, že mám novou zálibu.

Tím vším ale směřuji k tomu, že je občas skvělé překročit své překážky a nebát se. A když nám chybí motivace, stačí si jen říct, že tím vším překonáme sami sebe. A už i to stačí k nepředstavitelným činům! Pokud se vám tedy ze začátku, stejně jako mě, zdá, že je lyžování poslední zálibou, kterou byste chtěli dělat, nikdy na tyto první dojmy nedávejte! Vždy se totiž naskytne příležitost, kdy zjistíte pravý opak. A to budete koukat, jak jste sami sebe překvapili!

Jak překonat samu sebe:

- nech se motivovat vším, co je kolem tebe! Stáhni si motivační obrázky do telefonu, poslouchej své namotivované a odhodlané přátele, koukej na všemožná videa...

- pokud ti motivace zkrátka chybí, řiď se vlastním srdcem! Uvědom si, jak skvělý pocit je, když překonáš samu sebe a pokud cvičíš, i pocit po dokonalém tréninku je velmi podobný tomu, kdy překonáš vlastní zábrany. Jde o stejný princip.

- udělej si seznam věcí, které chceš v životě dokázat! Pak už jen stačí vzít fix a "odfajfkovat" si všechny body, které jsi již splnila.

- sdílej své výkony a nadšení, třeba jako já v dnešním článku! A až jednou nedejbože budeš mít pocit, že vše nemá smysl, pročti si své staré články či soubory ve Wordu. Pochopíš, že vše smysl má, stačí jen chtít!

To všem a mnohé více v dalším článku,
Vaše MrsMishell

Mé češtinářské neúspěchy a pocit samoty na soutěži!

Vcházím s mým vínovým svetrem do chladné zimní zahrady. Jsem obklopená asi tak třiceti chytrými hlavami, které na mě koukají jako na svoji největší konkurenci. Zabalím se do svého svetru a přecházím k nejbližší židli, která je mi na očích. Necítím se dobře. A už vůbec se necítím na to, že bych měla soutěžit v olympiádě z češtiny jako náhrada mé spolužačky. Ne, když jsem na naší škole skončila čtvrtá. Připadám si mezi těmito lidmi jako trotl.

Po několika úmorných proslovech pro mě neznámých lidí se přesouváme do posluchárny, kde jsou stoly rozděleny dřevenými deskami. To abychom od sebe náhodou neopisovali. Suše se zasměju nad starou školou a hledám poslední volné místo. Usedám vedle dívky, která své odpovědi škrtá tak, že div nevyryje do papíru díru a neobrousí stůl svojí propiskou. Zkrátka a jednoduše nezná škrtání slov jedním tahem.

Úkoly na papíře mé mozkové závity nutí pracovat na plné obrátky, ale už nyní vím, že mé šanci jsou nulové. Zadání je nesrozumitelné, a tudíž těžko zpracovatelné. Odebírám se proto od stolu s „vypracovaným“ listem a raději se obracím ke své momentálně oblíbené knize „Léto na druhý pokus“. Ta mě totiž přiměje alespoň na chvíli zapomenout na tu hrůzu, která mě strašila pár minut předtím.

Nastává nejdelší desetiminutová přestávka mého života a přecházíme k další části, a sice slohové. Zde jsem si věřila nejvíce, avšak téma v podobě citátu mě naprosto dostalo a já se sesunula na židli jako sestřelený voják. V tu chvíli jsem ztratila pojem o čase a pár minut tupě zírala do stropu. „Teď je můj konec, teď se všechna má písemná schopnost a letitá zkušenost odebrala do ústraní a jsem tu jen já sama, s propiskou a papírem, na který bych prý měla napsat 25-30 řádků. Ha, ha, ha…“

Něco jsem napsala, opět odevzdala a opět se vrátila ke své věrné společnici, knize. Po 60 minutách následovala další hodinová přestávka, při které jsem si dala to nejhnusnější kafe na světě a nedočkavě čekala na výsledky. Ty mě na konec přiměly se pousmát nad tím, co jsem to na ten papír vyplodila za kraviny. Ale na druhou stranu jsem si nic nevyčítala, věděla jsem, že jsem neudělala zbytečnou chybu. Zkrátka jsem netušila a nevěděla, co psát při samotné oné hodince, natož abych si to uvědomila pár minut poté. Ničeho nelituji.

Ani svého směšného 35. místa (pro zvědavé ze 40 soutěžících). Na tuto olympiádu jsem šla s cílem to zvládnout a doufat, že ten den přežiju. Protože nikdy jsem na takových „vědomostních soutěžích“ nebyla. Stresovala jsem se vždy jen na startovací čáře, pár centimetrů před žíněnkou a tyčí, kterou jsem měla „nůžkami“ přeskočit. Stresovala jsem se na odrazovém prknu před pískem. Nikdy jsem se nestresovala na soutěži s propiskou v ruce.

A co vy? Máte také tak hezké vzpomínky na své neúspěchy, kterým se občas zasmějete? J

Pochybný DJ ve vlaku a jeho pendreky!

Mí drazí,

Tolik bych vám toho chtěla říct, tolik článků bych vám chtěla napsat, až to není možné. A já jsem vděčná za to, že se našla ta chvíle, kdy se s vámi podělím o pár poznatků, kterých jsem si v mém zaneprázdněném týdnu všimla.

Jako zanedbaná dojíždějící přikládám jízdu vlakem k odpočinkové činnosti, kdy mohu nabrat trochu sil pro další část mého dne. Doma mě totiž čeká další várka učení, v tom horším lepším případě cvičení úmorného HIIT s Christine Salus. Pociťuji, že nabrat síly je pro mě důležité, a tak usedám do měkčených sedaček moderního vlaku a pozoruji cestující kolem mě. Nevím jak vy, ale já nemám ráda, když mě někdo celou cestu probodává pohledem a při mém pohledu uhne očima jinam. Takové snahy o nenápadnost přikládám spíše k ubohosti, ale občas musím říct, že to samé dělám také.

Jednou jsem takhle jela přeplněným vlakem, protože jsem samozřejmě přišla na poslední chvíli. Všimla jsem si sympatického pána (který se později ukázal jako pochybný DJ se sluchátky na uších mačkající složité melodie do notebooku), který seděl se starší paní. Oba vypadali trochu vyčerpaně, když tu najednou muž z kapsy vyndal pytlíček pendreků a podělil se starší paní. I když paní odmítla, zahřálo mě to na srdci. V tu chvíli jsem měla mnohem lepší náladu.

Uvědomila jsem si, že jsem ustavičně obklopena zaneprázdněnými lidmi, kteří někam stále chvátají, stěžují si na vše, co je možné zkritizovat, a obdarovávají mě kamennými pohledy. A pak přijde muž, který udělá tak strašně milé gesto a já si rázem připadám jako v Norsku, kde podle Terky jsou všichni pozitivně naladění. (Mimochodem do Norska se jednou prostě podívám!).

A od té doby se snažím. Snažím se o tu nejpříjemnější atmosféru a lidi se špatnou náladou ignoruji. A pokud jste viděli mé nejnovější video, jistě víte, že můj nový rok je teprve od února. Protože leden jsem zkrátka vzala, celý jej zmačkala a zahodila do koše. Chci na něj zapomenout, začínám znovu.

Momentálně čerpám sílu a nadšení ze všeho, co je mi při ruce. Dokonce i z díla Babička, o kterém jsme četli ukázky, jsem nashromáždila co nejvíce inspirace, která moji duši momentálně nechává očištěnou, stejně jako joga, Terezka a holky z A Cup of style, ale také má ségra… Tito lidé jsou mojí inspirací, mým kouzlem, mým pomocníkem.

Nikdy jsem si nemyslela, že myslet pozitivně je možné, ale nyní už vím, že když se řekne „začátek“, musí se s ním začít z plných sil!