Vcházím s mým vínovým svetrem do chladné zimní zahrady.
Jsem obklopená asi tak třiceti chytrými hlavami, které na mě koukají jako na
svoji největší konkurenci. Zabalím se do svého svetru a přecházím k nejbližší
židli, která je mi na očích. Necítím se dobře. A už vůbec se necítím na to, že
bych měla soutěžit v olympiádě z češtiny jako náhrada mé spolužačky.
Ne, když jsem na naší škole skončila čtvrtá. Připadám si mezi těmito lidmi jako
trotl.
Po několika úmorných proslovech pro mě neznámých lidí se
přesouváme do posluchárny, kde jsou stoly rozděleny dřevenými deskami. To
abychom od sebe náhodou neopisovali. Suše se zasměju nad starou školou a hledám
poslední volné místo. Usedám vedle dívky, která své odpovědi škrtá tak, že div
nevyryje do papíru díru a neobrousí stůl svojí propiskou. Zkrátka a jednoduše
nezná škrtání slov jedním tahem.
Úkoly na papíře mé mozkové závity nutí pracovat na plné
obrátky, ale už nyní vím, že mé šanci jsou nulové. Zadání je nesrozumitelné, a
tudíž těžko zpracovatelné. Odebírám se proto od stolu s „vypracovaným“ listem a
raději se obracím ke své momentálně oblíbené knize „Léto na druhý pokus“. Ta mě
totiž přiměje alespoň na chvíli zapomenout na tu hrůzu, která mě strašila pár
minut předtím.
Nastává nejdelší desetiminutová přestávka mého života a
přecházíme k další části, a sice slohové. Zde jsem si věřila nejvíce,
avšak téma v podobě citátu mě naprosto dostalo a já se sesunula na židli
jako sestřelený voják. V tu chvíli jsem ztratila pojem o čase a pár minut
tupě zírala do stropu. „Teď je můj konec, teď se všechna má písemná schopnost a
letitá zkušenost odebrala do ústraní a jsem tu jen já sama, s propiskou a
papírem, na který bych prý měla napsat 25-30 řádků. Ha, ha, ha…“
Něco jsem napsala, opět odevzdala a opět se vrátila ke své
věrné společnici, knize. Po 60 minutách následovala další hodinová přestávka,
při které jsem si dala to nejhnusnější kafe na světě a nedočkavě čekala na
výsledky. Ty mě na konec přiměly se pousmát nad tím, co jsem to na ten papír
vyplodila za kraviny. Ale na druhou stranu jsem si nic nevyčítala, věděla jsem,
že jsem neudělala zbytečnou chybu. Zkrátka jsem netušila a nevěděla, co psát
při samotné oné hodince, natož abych si to uvědomila pár minut poté. Ničeho
nelituji.
Ani svého směšného 35. místa (pro zvědavé ze 40
soutěžících). Na tuto olympiádu jsem šla s cílem to zvládnout a doufat, že
ten den přežiju. Protože nikdy jsem na takových „vědomostních soutěžích“
nebyla. Stresovala jsem se vždy jen na startovací čáře, pár centimetrů před
žíněnkou a tyčí, kterou jsem měla „nůžkami“ přeskočit. Stresovala jsem se na
odrazovém prknu před pískem. Nikdy jsem se nestresovala na soutěži s propiskou
v ruce.
A co vy? Máte také tak hezké vzpomínky na své neúspěchy,
kterým se občas zasmějete? J
Žádné komentáře:
Okomentovat