Přeju krásný večer,
doporučuji vám si udělat teplý čaj, kafe, zabalit se do deky
a číst. Jelikož a protože nastal ten
den, kdy bude článek plný naprosté nostalgie a nádherných vzpomínek z týdne
plného srandy a poznání. Ano, povím vám o tom nejvíce vydařeném lyžařském výcviku
na světě!
Začalo to devítihodinovou cestou do Aprici, která byla dost
náročná, ovšem zpět o něco lepší. Do Itálie jsem jela poprvé, a proto jsem se
celou cestu kochala nádherným výhledem na pole posetá vysázeným hroznovým vínem
a stromky jablek. Zároveň jsem si vychutnávala teplý čaj z domova, který
mi připomínal místo, ze kterého jsem odjížděla s trochou úzkosti.
Itálie je nádherná a Dolomity ještě více. Celé panorama
zasněžených vrcholků mi vyrazilo dech a já byla z celé této „vyjížďky“
nadšená. Myslím si, že by mi stačil pouhý výhled a mohla bych jet na 100%
spokojená domů. Věděla jsem, že mě ale čeká nádherných 5 dní plných lyžování a
nových přátel. A to vše se stalo nádhernou skutečností.
První dojmy z Aprici byly trochu úzkostlivé. Nulové
množství sněhu v tomto předraženém městečku mě přimělo začít váhat nad
vidinou úžasného lyžování. Ubytování a celý hotel nebyl špatný, Stela Alpina je
vcelku příjemné ubytování, ale pozor na tekoucí sprchové kouty a nedostatek
vařeček!
První den lyžování byl dokonalý. Sníh byl dopoledne trochu
namrzlý, zkrátka krásný prašan a já lyžovala plná dojmů a blaha. Odpoledne jsme
si tolik neužívali, sníh byl těžký z důvodu vysokých teplot a celkově to
nebylo k tomu. A tak jsem doufala, že se alespoň vyvede večer strávený s přáteli.
Náš pokoj se stal jídelnou, společenskou místností,
velkovýrobnou palačinek a ze vzduchu nebyla cítit tráva ani alkohol, ale
přátelství a radost. Všechny body vám následně s radostí vysvětlím.
Náš pokoj jako jídelna
Častokrát se nám totiž stávalo, že si k nám „sousedi“
přinesli večeři a s naprostou radostí se navečeřeli v naší přítomnosti,
což je moc milé. Ovšem rušení snídání našimi spolužáky, kdy jsem vypadala jako
vrabčák poštípaný komáry, nebylo zrovna dvakrát příjemné.
Náš pokoj jako společenská místnost
Každý večer se v našem pokoji pořádalo společné
zasedání, valná hromada,… Říkejte tomu, jak chcete. Kolem stolu se posadilo 7
lidí, z toho jeden šerif, pár lidí pomocníci šerifa, zbytek odpadlíci nebo
banditi. A hrál se BANG!, který jsem se snažila první večer co nejvíce
pochopit, ale myslím si, že jsem v něm nebyla ani na konci týdne takový
expert jako ostatní.
Náš pokoj jako velkovýrobna palačinek
Zkrátka a jednoduše se nám seběhly chuťové buňky, a když mi
kamarád řekl, že umí palačinky, plán byl jasný. Nakoupit litr mléka, k tomu
půl kila mouky a plato vajec. Z našeho obrovského nadšení, že budeme dělat
palačinky, jsme tuto novinu oznámili téměř všem a pak se k nám nahrnul
téměř celý hotel. Takže jsme smažili a smažili a nyní jsem přeborník v super
obracení palačinek ve vzduchu. HAHA!
Náš pokoj se spoustou nostalgie a přátelského pouta
Večery se spolužáky byly pro mě neskutečně vzácné, milovala
jsem ty chvíle, kdy jsem si s nimi mohla sednout a probrat vše, co se ve
škole o přestávkách nestihne. Nechyběly ani různé vtipy, několik
nezapomenutelných vzpomínek, které si v normální všední dny nevybavíme a
také plánování toho, co bychom spolu mohli ještě prožít. Musím říct, že po tom
všem jsem dnes do třídy šla jako naprosto šťastná holka plná přátelské lásky! J
Co se týče samotné Aprici, jak jsem zmiňovala na začátku
článku, je předražená. Ale za ty společné procházky s přáteli to stálo. A
i když toto jídlo není pro Itálii charakteristické, zkuste jejich výborný
kebab. Jsou tam moc hodní kuchaři, kteří vám za hezký úsměv naloží dvakrát
tolik. J A
nesmím zapomenout na výborné lasagne, za které jsem dala neuvěřitelných 9€. No
jo, hold se přes tu kapsu plácnout musím.
Tak jo, zbytek nostalgie si nechám ve svých vzpomínkách,
které jsou vzácné natolik, že se o ně budu dělit zkrátka až na další společné
akci s přáteli. Krásný zbytek dne!
Žádné komentáře:
Okomentovat