sobota 21. března 2015

Jak jsem málem odešla v půlce Rezistence a z čeho mám největší radost?

Těšit se na něco je lidské, normální a přirozené. Ale způsob, jakým se těším já na zítřejší den, se nevyrovná těm, které jsem kdy jindy prožila. Zítřek odstartuje následující týden v Itálii, která bude tím nejvíce nezapomenutelným zážitkem na celé střední. I když, bůh ví, co ještě přijde. J


Směsici všech mých nadšení ze zítřka doplnila dnešní návštěva kina. Ano, milovnice Divergence, Thea Jamese a celé knižní trilogie šla na Rezistenci. Těšila jsem se na ni jako malá, avšak pocity z ní mám smíšené. Zezačátku jsem měla chuť odejít, nelíbilo se mi, jakým způsobem byla Rezistence natočená, a obecně mě rozčiloval naprosto zjednodušený děj. Vše se pak zlepšilo a já z kina odešla naprosto nadšená.


Nevím, zdali se může stát, že díky filmu pochopím knihu. Tentokrát jsem toho byla svědkem a doteď se tomu směju. Je celkem zajímavé si při každé scéně říkat: „Jo tak takhle to bylo…“ Nevím, jestli se mi děj z knihy zaznamenával i do mé paměti, ale myslím si, že začínám být sklerotikem.

Dnešní den se zaryje do mé paměti, protože jsem si jej naprosto skvěle užila a úspěšně tak oslavila přítelovo narozeniny. Pochopila jsem, že takové dny nahradí všechny dny, kdy nemůžeme být z časových důvodů spolu. A o to je to hezčí a láskyplnější. (Jak dojemné, že?)


Tímto jednoduchým, ale za to extrémně euforickým článkem se s vámi loučím a doufám, že se za týden opět sejdeme u jednoho článku, který bude plný nadšení a vzpomínkových fotek. Mějte se krásně. <3

Žádné komentáře:

Okomentovat