sobota 23. května 2015

Stereotyp, který za dva roky s radostí změním!

Mí drazí čtenáři,

zajímala by mě odpověď na zásadní otázku, kterou pokládám téměř všem, které po čase poznám. „Jak jste na tom se seznamováním?“ Protože já jsem naprostý extrovert a moc si užívám, když mohu poznat někoho nového, neznámého. Někoho, kdo se může stát mým novým blízkým kamarádem, člověkem, kterému bych se mohla po čase svěřit. A i když si občas pokládám za chybu, že jsem možná až zbytečně otevřená a měla bych se více uzamknout do sebe, užívám si ten pocit okruhu nových lidí, jejichž vlastnosti mohu den ode dne více a více poznávat.

A právě tito lidé mi pokládají otázky, třeba např. odkud jsem, jak mohu dojíždět denně 60 kilometrů do místa, kde studuji? A já si pak pokládám tu samou otázku. Jaký to má vlastně význam? A nebyl by přeci jen lepší intr? Proč každý den sedím dohromady 100 minut ve vlaku, místo toho, abych si mohla alespoň hodinu a půl přispat a jít rovnou do školy? Těch pár důvodů, proč tyto lákavé faktory zavrhuji, vám s radostí povím.


Učím se, jak se nechovat

Denně ve vlaku potkávám lidi, kteří se chovají tak, jak si představuji, aby se lidé chovat neměli. A ano, budu ten zazobaný a znepokojený Čech, který je kritický ke svému vlastnímu národů a hlavně k lidem, kteří jej tvoří. A ano, budu říkat, že Češi jsou zkrátka banda zamindrákovaných a uspěchaných chudáků. A já patřím mezi ně.

Dennodenně se snažíme vše uspěchat, chvíle, které bychom si přáli si nejvíce užít, jsou pro nás spíš na obtíž a místo příjemných procházek městem a jeho přírodními částmi si vozíme zadky v zadýchané městské, která je tak šíleně stereotypní. Místo toho, abychom poznávali ulice, poznávali situace, ze kterých se můžeme poučit, se necháváme zlákat útratou několika málo peněz, které investujeme do prostředku, který by přitom vůbec nemusel existovat. Kdyby Češi nebyli líní. Kdyby raději sedli na kolo a vyjeli. Kdyby, kdyby, kdyby…

Učím se, jak přemýšlet sama nad sebou

I když bych občas telefony nejraději zahodila, zničila a zadupala, děkuji za ně. Děkuji za to, že je můžu využít k poslouchání písniček a děkuji za to, že hudba mě přiměje přemýšlet sama nad sebou. Každým dnem poznávám kousíčky toho, čeho bych jednou chtěla dosáhnout. Plánuji si, jak zvládnout cesty, kterými se denně snažím prodrat a stále neúspěšně se vracím na začátky a marnivě přemýšlím, jak úspěšněji docílit nějakého konce. Cesty vlakem mě inspirují a dopřávají mi mnoho času, při kterém si mohu užít trochu soukromí se svým vlastním životem.

Učím se, jak neskončit

Zní to divně, nesmyslně a neúplně? Stejně jako ježdění městskou dopravou je i jízda vlakem neskutečný stereotyp, který mi dodává jistotu, že to budou jen čtyři roky, co budu takhle dojíždět. Protože pak přesídlím tam, kde si budu moc tu hodinu a půl, ne-li víc, přispat. A stereotyp mě také utvrzuje v tom, že chci změny, kterých ráda docílím po tom, co dodělám tuhle zatraceně skvělou střední (přívlastky zatraceně skvělou nemyslím ironicky, tu střední opravdu miluju!!!).


Takže vnímejte ježdění ať už vlakem, nebo autobusem, jako přínosnou „aktivitu“, která vám může mnoho dát. Protože jak často si dvakrát za den můžete najít těch 50 minut jen pro sebe? Ale pozor!!! Jízda autobusem nebo vlakem je vhodná jen opravdu v krajních situacích! Pokud máte dům 2 kilometry od školy, opravdu není potřeba „emhádéčka“ využívat. 



neděle 10. května 2015

Jak mi šel ze stresující Prahy mráz po zádech!

Den v Praze mě přiměl k tomu, abych o jednom velmi viditelném faktoru, který z mé dobré nálady udělal dost negativní, napsala kratičký úvahový článek. A protože jsem dívka z malého města, která na větší ruch v ulicích není zvyklá (i když denně navštěvuji město, ve kterém to ale není až tak intenzivní), musím si trochu postěžovat.


Miluji procházky, klidné, bez spěchání, po boku těch, které mám nejraději. Když se ale proti mně hrnou kvanta neznámých lidí, do toho Švédové v modro-žlutých dresech a podezřelí Rusové, snažím se co nejrychleji utéct. Jenže na Václavském náměstí není kam. Všude samý Gate, NY nebo H&M, do toho předražený Starbucks a další pofiderní kavárny. A tak unikám do Bontonlandu, ke kterému jsme si spolu se spolužačkou od poslední návštěvy vybudovaly silný vztah. Ten nás ale zachránil jen na chvíli.

Při úniku s prázdnýma rukama míříme směrem k Paladiu, které obě k smrti nenávidíme, ale prostě nás tam kroky nesou. Jako by to byla naše povinnost, jít do Paladia při každé návštěvě Prahy. Po celodenním chození v ZOO nás začínají bolet nohy, hlavy, ruce, zkrátka vše… A my opět litujeme, proč jsme vůbec do toho obchoďáku vkročily. Další masy lidí, neznámých tváří a netrpělivých shopaholiček, které se snad snaží po chodbách tohoto „centra“ vytvořit tornádo.


Zalezu si proto do převoněného Lushe, který projdu rychlostí blesku a zavítám do Sephory, která mě svými cenami zase rychle vyžene ven. Sázím proto alespoň na M&S, kde mi náladu zpříjemní prodavač a jeho vtípky o tom, že jedna čokoládka z M&S k tomu humusu a mrkvičkám, co jsem si zakoupila, rozhodně nerozhodí mou váhu. S úsměvem odcházím nejspíš z jediného, klidného a příjemného místa v celém tom chaosu.


Hodinová procházka po Paladiu nás utvrdila ve stejném názoru – příště si Prahu vychutnáme. Proč se honit za oblečením, které seženeme i v jiném městě? A proč se zbytečně stresovat nedostatkem času na navštívení dalšího bilionu obchodů, ve kterých si stejně nic nekoupíme? My máme s Martinou jasno, příště dáme peníze raději pouličním umělcům, než předraženým tričkům. :-)


A co vy a rušné ulice? Unikáte jim nebo si v nich libujete? :-)

sobota 2. května 2015

Proč se Blogerka roku stala mým vzorem?

Zdravím vás mí nejdražší čtenáři,

V poslední době pociťuji negativní změny v mých zálibách, které značně narušují mou náladu, mé chování a také to, jakým způsobem trávím volný čas. Ve své podstatě teď mnoho času věnuji facebooku, který mě opět činí závislou na sociálních sítích, a já mám nutkání s tím opět přestat. Neberte tento článek prosím jako další bláznivou motivaci a nový start, spíše vám napíšu o tom, kdo mi právě s motivací a novým startem nejvíce pomáhá.


Nikdy jsem nevěřila řečem o tom, že člověk, kterého jsem nikdy neviděla a znám jej pouze virtuálně, mě nějakým způsobem může motivovat, inspirovat a v tom nejlepším případě být mým vzorem. Tyto pocity jsem měla spíš dříve, když jsem jako bláznivá fanynka koukala na Hannah Montana a brala Miley Cyrus jako můj vzor díky jejímu oblékání. Mé staré články na mém předešlém blogu jsou toho důkazem, píšu na něm např. o Seleně Gomez, jejíž styl mě donutil si toho strašně moc nakoupit a stát se její „kopií“. J

Čím jsem starší, tím méně inspirace hledám. Snažím se žít sama od sebe a svůj čas a své koníčky koriguji podle toho, co mi vyhovuje. Občas ale jako správná blogerka zabloudím i na blogy jiné a některé jsou již dlouhou dobu mými velmi oblíbenými. Mým momentálně nejoblíbenějším, už řadu měsíců, je blog Terezainoslo. Hned vám povím, proč právě ona je mým největším virtuálním vzorem.

Motivace

Díky ní jsem se naučila být motivována a motivovat ostatní lidi, resp. vás, mé drahé čtenáře. Díky Terezce jsem poznala, že jít si za svým snem je ten nejlepší krok, jaký jsme ve svém životě schopni udělat a pokud si svůj sen splníme, můžeme skákat radostí a milovat sami sebe, což jsem do poslední chvíle nedokázala. A i když nyní samu sebe nemám ráda kvůli tomu, jak plýtvám časem, věřím, že až dokážu to, co si doopravdy přeji, budu samu sebe hýčkat až do skonání mého života.


Sen, kam bych se chtěla jednou podívat

Schválně by mě zajímal váš názor na to, co si myslíte o lidech, kteří celé své mládí říkají, jak milují Ameriku, NY nebo Londýn, i když tam nikdy nebyli? Já jsem popravdě na taková slova alergická, i když je fakt, že je hezké, že se lidé dokážou radovat i z krásy přírodní (nepočítám ty části měst, které jsou zmodernizované). Terezka je můj malý průvodce, který v mé mysli vytvořil malý/velký sen, který si jednou prostě splním! Chci se podívat do Norska. Díky Terce vím, jaká architektura se v něm nachází, dokonce mám vyhlídnutých pár kaváren a vím, kam si zajít koupit krásnou kytku.


Vím, jak se svým životem nakládat i v těch nejtěžších situacích

Podle některých článků, které Terezka napsala, nejspíš prožila mnoho krušných chvil, které ji poznamenaly a díky kterým získala mnoho zkušeností. A já se jimi řídím. Sice ve svých šestnácti letech nemohu zažít pocit, kdy mě odmítnou na pracovní místo, nebo když nevím, co do svého životopisu doplnit, abych více firmu zaujala… Ale mohu zažít pocit bezmocnosti, který jsem v poslední době prožívala. Ten už je ale naštěstí pryč a jedním z mých „terapeutů“ byla právě Terka.



Tyto tři bodu jsou pro mě nejpodstatnější a utvrzují mě v tom, že Terky blog budu číst i nadále. Přeci jen je pro mě malá pocta a radost, že zrovna výherkyně Blogerky roku je mým obrovským vzorem. Děkuji Terce za to, co dělá a vám doporučuji si jeden z jejích nejlepších článků přečíst! Můj výběr toho nejlepšího naleznete níže. J

http://www.terezainoslo.com/2015/03/7-kroku-jak-ziskat-vysnenou-praci.html
http://www.terezainoslo.com/2015/03/jak-se-vecerelo-ve-srubu-tema-polarni.html
http://www.terezainoslo.com/2015/02/jeden-skvelej-den-v-oslu-aneb-jak-se-da.html
http://www.terezainoslo.com/2015/01/co-bylo-ve-ctvrtem-emailu.html
http://www.terezainoslo.com/2014/12/chci-chcete-i-vy.html