5 kroků k cílevědomosti a sebevědomí!

Stokrát ve svém životě jsem si říkala, že pokud chci něčeho opravdu dosáhnout, musím si nejdříve uvědomit, jakým způsobem to dokážu a hlavně si určit priority. Uvědomit si, co je pro mě úplně nejdůležitější a čeho se chci v životě držet. Postupem času jsem ale zjistila, že bez zdravého sebevědomí a vnitřní síly to nejde. A tak jsem sama se sebou začala bojovat. Té opravdové vnitřní síly jsem dosáhla asi tak před rokem, kdy jsem makala na 120% a to jak ve škole, tak i se cvičením, blogem,... Občas se ale může stát, že se dostanete do takzvaného „deadlinu“ a vlastně si myslíte, že nemakáte dostatečně. Pak je potřeba naprosté relaxace, očisty a několikadenního detoxu. Můj detox se stal ročním a je na čase s ním nadobro skoncovat. A já ti dnes ukážu, jak jsem na to šla já.

1. Začni si vytvářet TO DO listy

To do listy ti pomohou se více orientovat ve svém vlastním čase, pořádku a organizaci. Protože ta je k dosažení správné schopnosti pracovat na plné obrátky téměř nejdůležitější. To do listy můžou vypadat v podobě tzv. „lepíků“, které si polepíš na notebook, PC, do diáře… To do listy existují také ve formě bločků, které se dají zakoupit v každém lepším papírnictví, nebo na internetu. Díky nim budeš mít správně zorganizované a seskupené veškeré povinnosti, které za daný den musíš stihnout. Když je splníš, stačí si je odškrtnout a tím samozřejmě vytvoříš vnitřní spokojenost sama se sebou.

2. Čti si motivační a inspirativní blogy

Mě naprosto pomohl blog www.terezainoslo.blogspot.com. Čtu jej od předposlední blogerky roku a každý Terezky článek mě naprosto nakopává. Dodá mi tucet energie a naději, že i já jednou budu dělat to, co mě baví a zároveň budu ve svém osobním životě naprosto spokojená. Pokud tedy nechceš dosáhnout té poslední fáze, kdy už nemáš síly a na konci toho dlouhého tunelu vidíš deadline, přečti si alespoň 3 motivační články, nakopne tě to.

3. Nedělej si hlavu se vším, co tě může demotivovat

Nechávat se denně obklopovat lidmi, kteří si neustále na něco stěžují, tě může neskutečně znechutit a dovést tvé myšlení do fáze, kdy i ty budeš přemýšlet obdobným způsobem. Nedopusť toho a vypouštěj takové řeči druhým uchem ven. A pokud se ti to zdá sobecké, uvědom si, že tito lidé by měli být shovívaví a neměli by z tebe dělat ustavičně psychologa, stejně jim většinu odkýváš. :-)

4. Buď ve škole aktivní

Zapojuj se do projektů a soutěží, které ponecháš náhodě a třeba je i vyhraješ. Díky projektům si u učitelů samozřejmě vytvoříš významné plus a tebe jejich chvála opět trochu zahřeje na srdíčku. I to dodá notnou dávku motivace a sebevědomí.

5. Mysli optimisticky na svou budoucnost

Představuj si, jaké to jednou bude, až dostuduješ, začneš hledat práci svých snů. Pokud nejsi kariérní typ, můžeš si představovat klid domova, nové zázemí, nový způsob života, který sis vždycky přál/a. Není to přeci jen krásné? Já se min. 2x denně z takových představ raduji a i když jsou pokaždé naprosto jiné, stále mají to stejné jádro – spokojený a poklidný život. I to mi dodá nepřeberné množství energie a motivace.

Pokud ti těchto pár rad pomohlo, budu moc ráda, když mi zanecháš komentář. A pokud i ty znáš nějaké rady na zvýšení sebevědomí, cílevědomosti nebo spokojenosti, budu moc ráda, když se o ně podělíš.

S láskou

                                                                                                   

#PrayforParis není důvod obávat se cestování!

Ležím v posteli. Zahajuji svoji tradiční rutinu a tou je jako první navštívení Instagramu (odteď se vám budu jevit jako naprostá instagramová fanatička, ale nebojte, tak horké to zase nebude). Prohlížím si fotky mých oblíbených youtuberek, mých přátel. Začínám si všímat neobvykle častého výskytu fotek s Paříží, jejími památkami a podivnými obrázky s Eiffelovou věží. Hashtag #Prayforparis mě přiměje navštívit internet… Pak už jsem jen v šoku, běhá mi mráz po zádech, zatajuji dech a doufám, že je to jen sen. Jenže opak je pravdou, ze dne na den jsem se přesvědčila o tom, že lidé zkrátka nemají žádné hranice a věřit všem na potkání vůbec není bezpečné. Od té doby se ze mě tak trochu stal introvert. Introvert, který bude věřit jen těm, kteří mu přirostli k srdci za sakra dlouhou dobu.

Můj pohled na celou situaci se mění po chvíli, kdy se mí přátelé na facebooku začali přeměňovat na modro-bílo-červenou. Začala jsem tlouct hlavou o stůl. Stokrát raději bych byla, kdyby se každý, kdo se k tomuto „sociálnímu kroku“ rozhodl, vyjádřil k dané situaci, napsal svůj názor, otevřel diskuzi, která by sice k ničemu nevedla, ale na druhou stranu by každý z nás mohl dodat to něco málo, které o této situaci ví. Pak by se totiž snížila nevědomost a stupidní polemizování nad věcmi, o kterých většina nemá Ahnung. Já jsem do poslední chvíle mlčela, ale to jen proto, že jsem o tom nevěděla „lautr“ nic. A proto jsem nevedla naprosto zaslepené názory a diskuze na mém Timeline, blogu nebo Instagramu. Spíš jsem si počkala na důsledky, které mohly nastat, a jeden z nich jsem bohužel očekávala. Lidé dostali strach cestovat, pozastavily se zájezdy do Paříže, nebudou se konat trhy ve Vídni… Je tohle všechno dobře?

Před nedávnem jsem narazila na docela zajímavý názor jedné cestovatelky, která otevřeně na svém profilu diskutovala o tom, zdali je na místě se po teroristickém útoku v Paříži bát cestovat. Její názor byl jasný a já se s ním naprosto ztotožňuji – „Dnes je nebezpečno naprosto všude, nevyberete si“.

Je samozřejmé, že odjet na místa, kde se přesně teroristické útoky staly, může vyvolat pocit paniky a strachu. Ale naprosto se uzamknout před všemi možnostmi a neodjet do cizí země kvůli strachu z těchto individuí? Myslíte, že by se vám nemohlo cokoliv podobného stát předtím? Před tím, než jste si změnili své profilové obrázky na facebooku, jak zběsilí začali psát #Prayforparis?

Bohužel vůči těmto postojům mám neskutečnou averzi, místo sezení u PC by si tito jedinci měli sednout a popřemýšlet o tom vzájemně, vyjádřit své názory. A věřte mi, že jsem si touto menší „After attack“ rutinou prošla. Zjistila jsem mnohé, překopala své pohledy na situaci a vytvořila si jasný cíl, a sice že cestovat se musí i přes veškeré situace, které nastanou. Vždycky tu byly, jsou a budou. A i když ne tak extrémní, stále na ulicích mohou číhat lidé podobných rozměrů. Sice na vás nemusí křičet „Allahu akbar“, odpálit se bombou (a věřte, že tohle mám už také za sebou…), ale stále jsou to nebezpeční lidé, kteří vás mohou jakýmkoliv způsobem ohrozit.

Rozhodně nechci, aby tento článek vyzněl tak, že nemám s pařížskými obyvateli a jinými oběťmi teroristického útoku žádné slitování. I já jsem truchlila, většina mých blízkých truchlila. Je to něco strašného, co by se v našich dějinách už nikdy nemělo opakovat. Ale moc dobře víme, že my tomu bohužel nezabráníme. V tomhle je důležité pouze #doufat a #věřit.

*Otevřená diskuze je vítaná. Budu ráda za jakýkoliv názor, ať už negativní nebo pozitivní.