pondělí 7. listopadu 2016

Říkejme tomu "ROK PROKRASTINACE", kdy jsem...

...nebyla schopná si vzpomenout, co mám koupit po škole v obchodě,
...nedokázala nastartovat svůj den, aniž bych se nepodívala na videa s lidmi, kteří mají takové to "Slunce v duši",
...nepřečetla téměř ani jednu knihu,
...si nebyla 100% jistá, že něco opravdu umím,
...nemluvila o mých pocitech,
...neprožila den, aniž bych nepomyslela na něco zlého,
...prokrastinovala téměř denně s jídlem,
...si nebyla jistá sama sebou.

A z té lepší stránky? Říkejme tomu "ROK HLEDÁNÍ SEBE SAMA", kdy jsem...
...poznala, jak lidé dokáží být opravdu nasraní a právě ti mi za to nestojí,
...si uvědomila, že jedničky nejsou to NEJ, čeho můžete ve škole dosáhnout,
...byla vděčná za svůj život na těch nejkrásnějších místech,
...si uvědomila, že řešit zbytečnosti je nejvíce ubíjející věc na světě.


Mám strašně ráda sprchy, obzvlášť když na mě přijdou chvíle, kdy začnu psát článek v myšlenkách a lituji, že v tu chvíli u sebe nemám klávesnici. A musím říct, že tyto chvíle tu už hodně dlouho nebyly. (Není to náhodou ten prokletý rok?). Za celý rok jsem překonala tuny překážek, které mi pomohly si uvědomit, jakou chci opravdu být.

Začala jsem se více mračit, více si stěžovat, více odsekávat dospělé, vlastně hlavně učitele, pošpinila si svojí vizitku "slušná středoškolačka, která je splachovací a vlezdoprdelka". Když si to tak dávám dohromady, nevěřím tomu. Nechci si přiznat, že jsem kvůli chování ztratila spousty přátel. Že jsem s nimi nešla na koncerty, po škole do kavárny. Ale tak nějak jsme se odcizili, jak kdybychom měli už jen své životy. Jak kdybychom byli pět let po střední akorát s rozdílem, že si denně děláme srazy ve škole, ve které se o ničem jinému, než právě o škole nebavíme. A tak nějak mi to všechno nedává smysl, smysl, kterým se chci ubírat.

Nemám vizi, nemám motivaci, nemám chuť. Ale věřím, že když se budu snažit, aby vše bylo alespoň trochu podobné jako před lety, kdy jsem měla chuť ke všemu, budu mít i chuť se usmívat. A nepřetvařovat. Vím a cítím, že napsání článku po dlouhé době mě posune dál. K cíli, kterého chci dosáhnout. A tím je?

Důvod se usmívat!


Žádné komentáře:

Okomentovat